Pravda o tom, co se odehrálo 3. května 2007 v Afgánistánu

  (Článek z časopisu A report)

K napsání tohoto přízpěvku nás vedl fakt, že naši známí a příbuzní a stejně tak i naprosto cizí lidé mají spoustu ,,zaručených informací" o tom, co se událo při návratu patroly v podvečer dne 3. května 2007. Protože nechceme dále dávat prostor dezinformacím a dohadům, nabízíme vám informace o přůběhu patroly od jejího začátku až po tragický konec. Není jednoduché mluvit nebo psát o situaci, při které jsme ztratili jednoho z našich kamarádů. Shodli jsme se však na tom, že je nutné a že veřejnost má právo vědět, co vojáci Armády České republiky dělají, jaké úlohy plníme a do jakých situací se můžeme dostat.  

Každá patrola do distriktu Koran va Munjan je považována za velice náročnou, a proto jí je věnována patřičná příprava. Tato oblast je nejvzdálenějším distriktem našeho zodpovědnosti. Správní vesnice Skazer je od základny PRT Fajzabád vzdálena přes 200 km. Vzhledem k tomu, že většina cest do tohoto distriktu je ve výšce více než 2000 metrů nad mořem, navíc vytesaných do skály, nebo naopak navršených z bláta a kamení, trvá zdolání těchto 200 kilometrů déle než 16 hodin. Před každou patrolou, ať už je její cíl průzkumný nebo humanitární, musejí všichni příslušníci patroly dokonale znát cestu a její nebezpečná místa. Důraz se klade na předpověď počasí z důvodů, aby se patrola vyhnula nebezpečím, která planou z pouštních bouří nebo přívalových dešťů. Každý v patrole zná své místo, své úkoly a povinnosti a ví, jak reagovat v případě ohrožení. Tím nemusí být pouze teroristický útok nebo třeba nastražené výbušné zařízení, ohrožením může být samotná cesta nebo zhoršené klimatické podmínky.

Nejinak to bylo i před patrolou, která opouštěla základnu 1. května 2007. Znali jsme podrobně celou cestu, připravili se i na možnost, že by cesta byla neprůjezdná nebo že by se  v některých oblastech zhoršila bezpečnostní situace. Naším úkolem byla kromě průzkumu  prostoru a zmapování cest v distriktu Koran va Munjan také realizace realizace několika humanitárních projektů a současně nalést další možnosti, jak by mohli jednostky ISAF a Česká republika této extrémě chudé, na druhou stranu však strategicky důležité oblasti pomoci.

Základnu PRT Fajzabán jsme opustili 1. května 2007 kolem čtvrté hodiny ráno. Bez problémů jsme projeli distrikty Baharak a Yamgan a směřovali k hranicím distriktu Koran va Munjan. Věděli jsme, že posledních 70 kilometrů naší cesty je nejnáročnějších, a to zejména z důvodu vysokohorského terénu. Určili jsme si místo, kde strávíme noc. ,,Safe heaven" takzvané ,,Bezpečné nebe", je místo, které není v žádné budově, je však strategicky umístěné tak, aby bylo dobře chráněné proti  eventuálnímu napadení.

Bohužel několik kilometrů před tímto místem nás zradila technika. Na jednom z našich vozidel došlo k závadě, kterou jsme nebyli schopni sami odstranit a která zcela znemožnila další pohyb tohoto vozidla. Tento problém měly již předchozí patroly. Nejedná se o chybu řidiče, je to dáno extrémní náročností terénu, ve kterém se životnost vozidel několikanásobně snižuje. Věděli jsme, že není možné s porouchaným vozidlem pokračovat, měli jsme však úkoly a ty jsme chtěli splnit. V tom momentě se štěstí postavilo na naši stranu. Zcela neočekávaně se nám podařilo zastavit místního dopravce, jenž byl ochoten, pochopitelně za finanční úhradu, přepravit naše vozidlo zpět do Fajzabádu. Po konzultaci naší situace s velitelstvím jsme vozidlo naložili a rozdělili naši patrolu tak, abychom mohli splnit úkoly, které jsme měli stanovené, a současně přepravili techniku zpět na základnu.  

V brzkých ranních hodinách proto jedna část patroly zahájila návrat a další část, kterou tvořilo 14 příslušníků spolu s překladatelem, vyrazila ve čtyřech vozidlech směrem k oblasti Koran va Munjan. Už od samotného příjezdu do distriktu jsme měli dobrý pocit z naší práce. Kontaktovali jsme lékaře jediného zdravotního střediska v oblasti. Předali mu elektrický generátor, který umožní využívání lůžkuvé části ambulance i v nočních hodinách. probrali jsme možnost opravy tohoto střediska, která by znamenala výstavbu střechy a ochranné zdi zabraňující zatopení při povodních. Také naše zdravotnice mohla s lékařem konzultovat léčbu některých pacientů a předat mu zdravotnický materiál. 

Poté jsme vyrazili do správnáho centra této oblasti, vesnice Skazer. I zede nás místní více než přívětivě přivítali. O tom, zda dveře otevírají peníze a pomoc, kterou pro místní obyvatelstvo znamenáme, můžeme pouze diskutovat. Každopádně možností, jak zcela pomoci, je několik. V prvé řadě je zcela šokující zejména stav místního školství. Škola jako taková zde vlastně neexistuje. Asi 200 dívek využívá prostory místní mešity, a proto nás zástupci vesnice žádali o zakoupení stanů, které by mohli být jako škola dočasně využívány. Přibližně 200 chlapců sice může říct, že mají školu, tedy pokud se dá za školu považovat pět tmavých tříd uplácaných z bláta a kamení, bez střechy, oken a jakéhokoli vybavení.

Chvíli jsme přemýšleli, jestli má smysl investovat peníze do výroby lavic pro tuto školu, nakonec jsme se shodli, že takto aspoň trochu zlepšíme úroveň jejich života, dokud nenajdeme trvalejší řešení. Tím by mohla být výstavba nové školy - nebyla by sice nějak velká, děti by se museli učit na směny, což je v těchto státech běžné, ale byla by lepší než to nic, co mají nyní. Pomoc této oblasti by byla přínosem i pro vojáky ISAF, a to zejména z důvodů strategicé polohy na hranici s Pákistánem.

Po návštěvě vesnice Skazer jsme pokračovali dále do vesnice Paskoran a zejména horské vesnice Sahran. Naše úkoly v těchto vesnicích byly totožné: zjistit potřeby a skutečnou životní situaci obyvatelstva. Vesnice Sahran leží v nadmořské výšce 3500 metrů a vojáci ISAF ji navštívili poprvé na konci dobna 2007. Do té doby jsme nevěděli, že existuje, protože cesty do ní jsou špatně dostupné a samotná vesnice není zakreslená na mapách.

Je to zvláštní pocit dorazit do tak vzdáleného místa. Nevěděli jsme, co čekat od místních lidí - mohlo být vůči nám odtažití, až agresivní, mohli nám zakázat vstup do vesnice. Navíc jsme měli v patrole dvě ženy a mohlo být v rozporu s jejich kulturními a náboženskými zvyklostmi a nimi jednat. Přijetí bylo však  více než milé. Nejenže nám povolili vstup do vesnice, ale byli ochotni s námi hovořit o bezpečnostní situaci, možnostech pohybu ozbrojenců a pašeráků z Pákistánu, ale také o jejich vlastních problémech. A těch je víc než dost. Naše zdravotnice se věnovala celé tři hodiny ošetřování místního obyvatelstva. Jejich problémy jsou všude stejné a jsou zapříčeněné způsobem života. Jsou to bolesti zad, kloubů a hlavy, bolesti žalodku z nedostatečné a nekvalitní sravy a následky tropických a infekčních onemocnění. Dalším impulzem pro prolomení ledů byla humanitární pomoc v podobě školních pomůcek, kterou obdrželi.

Poté jsme zahájili další cestu knaplánovanému místu vhodnému k přenocování. Když jsme k němu dorazili, následovaly běžné procedůry: nahlásit polohu, vybudovat obranu, rozdělit hlídky tak, oby si odpočinuli hlavně řidiči, ale přitom nikdo nebyl ošizen o spánek. Věděli jsme, že většinu úkolů máme splněných a že nás následující den náskromě návratu čekají pouze rutinní věci, jako určení poloh mostů, brodů, důležitých křižovatek a vytypování případných konterolních a pozorovacích stanovišť.

Noc byla dlouhá, ale v tom dobrém slova smyslu, neboť jsme nemuseli spěchat. Dopřáli jsme si vojenskou snídani v trávě a vyrazili směr "domů", do Fajzabádu. Nikdo neměl ponětí, jak den skončí. pomalu jsme postupovali horkou a prašnou afghánskou krajinou. S kilometry přibývala únava, ale také humor, jako například debaty na téma sprcha, která nám pomůže smýt silné nánosy prachu, který se dostane úplně všude. Měli jsme zkrátka dobrý pocit z odvedené práce.

Asi 40 km od základny se změnilo počasí. Ne nijak tragicky, začalo jen lehce poprchávat, ale na to jsme zvyklí. Déšť tu obvykle nemá  dlouhé trvání, přeháńky trvají přibližně hodinu dvě, často však přicházejí bez varování. Déšť je vždy komplikací, ale není to nic, co by v nás vyvolávalo obavy. Věděli jsme o nebespečí sesuvů půdy, viděli jsme jak to vypadá a snažili jsme se vyhnout místům, kde je toto nebespečí obzvlášť velké. Příroda však umí překvapit.

Zvolili jsme cestu, kterou projeli už stovky patrol. Na české poměry to byla polní cesta nejméně desáté kategorie, zde v Afghánistánu je to však jedna z hlavních komunikací. Postupovali jsme po malé cestě vytesané v úbočí horského masivu. Asi dvacet metrů pod námi se líně táhla řeka plná vody z tajících ledovců. Neměli jsme ani tušení, že dál v horách je bouřka mnohem silnější a že se blíží nebezpečí, jež se se stane osudným nejen nám, ale také stovkám místních obyvatel.

Překonali jsme několik vyschlích koryt od horských potůčků a v pravidelných rozestupech jsme se blížili k mostu, který nás měl vrátit zpátky do širokého a bezpečného údolí. Tam jsme již nedojeli. V jednom okamžiku jsme zjistili, že jsme ztratili spojení s posledním vozidlem. Protože jsme neslyšeli žádný výstřel nebo výbuch, napadlo nás, že mohlo dojít k nějaké nehodě. Nehody, kdy se s vozidlem uvolní silnice, jsou zde poměrně časté a jen pár týdnů zpátky se takto zřítila dánská patrola. Často při patrolách narazíme na kus utržené cesty, někdy se před námi objeví padesátimetrová díra. V Afghánistánu to není nic neobvyklého.

Naše obavy se potvrdily. V tento moment však ještě štěstí stálo na naší straně. Našli jsme uvězněné vozidlo, pod kterým se utrhla cesta, a také posádku. Tři příslušníci naší patroly se z auta dostali pouze s menšími odřeninami, pohmožděninami a mírně v šoku. Okamžitě jsme věděli, že vozidlo sami nevyprostíme. Bylo však nutné zajistit materiál, zbraně a munici a zabránit tomu, aby se cokoliv dostalo do rukou místního obyvatelstva. Všechno fungovalo tak, jak má - bylo zabezpečeno ošetření posádky vozidla a společnými silami jsme pracovali na vyproštění materiálu. Okamžitě jsme se také spojili se základnou, kterou jsme informovali o situaci a očekávali jsme vysílání záchranného týmu.

To, co se však odehrálo v následujících vteřinách si budeme všichni pamatovat do konce života. Lehký déšť se změnil během několik momentů v silnou bouři spojenou s kroupami a nárazovým větrem. Hukot deště se proměnil v něco, co připomínalo hluk při průjezdu kolony tanků. Někdo z nás křičel, ať všichni okamžitě utíkáme. To už se ale mezi námi prohnala obrovská lavina bahna a kamenů, která s sebou sebrala vše, co jí stále v cestě, a úzkou roklinu proměnila na široké údolí končící daleko v řece. V cestě jí bohužel stálo nejen naše vozidlo, ale také dva naši kamarádi. Někteří z nás měli to štěstí, že, ač chyceni okrajem laviny kamení a bahna, vyvázli na poslední chvíli s pohmožděninami a drobnými poraněními nohou.

Lavina nás rozdělila na dvě skupiny. Nebyl čas na paniku. Všichni jsme viděli sílu živlu, s jakou se zakousl do krajiny. Věděli jsme, že se stejná situace může kdykoliv opakovat o pár metrů dál. Věděli jsme, že dva z nás chybí. nebylo však v našich možnostech v této době zahájit jakoukoli záchrannou operaci. Byla tma, bouřka neutichala a celá ta obrovská masa bahna se jako láva pohybovala k řece.

Okamžitě jsme vyrozuměli velení na základně Fajzabád o změně situace. bylo nám jasné, a posléze se to potvrdilo, že na pomoc budeme čekat dlouho. V noci a za silného deště nebo bouřky není možné vzlétnout s vrtulníkem, a to ani v momenťe ohrožení života. Proto byly vyslány dva záchranné týmy - takzvané QRF ( Quick Reaction force) - po vlastní ose s úkolem dostat se na místo a pomoci.

Rozdělili jsme si tedy poslední zbytky suchého oblečení, ošetřili raněné, připravili materiál a zbraně pro případ, že bychom byli napadeni.

Byla to jedna z nejdelších nocí v našem životě. Bahno nás rozdělilo na dvě skupiny a ve spojení jsme zůstali pouze díky vysílačce. Nebylo možné vrátit se zpět do poslední vesnice nebo jít dál, protože cestu nám uzavřeli další dva závali. Věděli jsme, že dva z nás teď možná bojují o život nebo ten boj již prohráli. Přesto všechno jsme se pokusili je jít několikrát hledat do pohybujícího se bahna a kamení. V té době jsme nevěděli, že naši spolubojovníci s lékařským doprovodem se k nám nemohou kvůli dalším závalům na okolních cestách dostat.

Měli jsme možnost celou noc znovu a znovu probírat každou sekundu toho, co se stalo. Hledali jsme chyby, přemýšleli jsme, jak se tomu dalo předejít. Nakonec jsme došli k závěru, že to, co se stalo, se nedalo předvídat a že naše rozhodnutí a chování bylo správné. Stále nás však trápil pohled na nebe a na déšť, který nepřestávat. Sledovali jsme také kopce nad námi, na které, ačkoli byly docela blízko, jsme kvůli hustému dešti neviděli. Navíc se z nich stále valily proudy vody a bahna, což mohlo znamenat další lavinu ohrožující naše životy. Během noci jsme opakovaně slyšeli hukot valícího se bahna a kamení, což nám nadále znemožňovalo pátrání po našich zmizelých spolubojovnících a další kroky pro naši záchranu.

V noci nám velitelství potvrdilo, že pomoc přiletí po rozednění, až budou alespoň minimální letové podmínky. Čas, který jsme prospali, se dá počítat na minuty. Museli jsme navíc plnit celou řadu dalších úkolů. Hlídky jsme rozdělili tak, abychom měli pokrytý celý okolní prostor. Ostatní se začali připravovat na odsun vrtulníky, protože pozemní přesun na vozidlech byl za této situace nereálný. Přerozdělili jsme munici a zbraně, přbalili materiál, vodu a potraviny tak, aby měl každý u sebe zásobu na dalších 24 hodin.

na vozidlech nezůstalo nic, co by mohlo být zneužito proti nám. Spojení mezi oběma skupinami jsme udržovali pomocí osobních vysílaček a jedna skupina zajišťovala pomocí satelitního telefonu spojení s nadřízeným stupněm. Z ostatních radiostanic na vozidlech jsme postupně pro případ, že bychom museli rychle vymazat večkerá data, aby je nemohl nikdo použít v náš neprospěch. Poté jsme z vozidel všechny radiostanice a GPS odmontovali  připravili je na odsun.

Ráno pro nás neznamenal pouze fakt, že jsme si mohli konečně prohlédnout následky včerejší katastrofy, ale také možnost opět se vydat hledat naše dva kamarády. Byl to zázrak, když jsme ve vzdálenosti 400 metrů po proudu řeky našli na břehu jednoho z nich živého. Skutečnost, že přežil, nás donutila mobilizovat veškerou sílu. Byl t Baron. pomocí lana jsme ho dostali nahoru nad řeku, kde mu zdravotnice poskytla první pomoc. Přežil sesuv v lavině, údery kamení, nezdolal ho ani silný proud řeky. podařilo se nám ho dostat ke břehu, přes všechya se vyškrábal na kámen a přežít na něm celou noc. Byl podchlazený, měl četná poranění, ale komunikoval s námi. I v této situaci se projevil jako profesionál a zajímal se o to, jestli neztratil zbraně. Ukázal neuvěřitelnou lidskou sílu a chuť žít. Sdělil nám, že během noci, kterou prožil na kameni v ledové vodě, chtěl několikrát svůj boj vzdát, a snad by to i udělal. Sílu nevzdávat to a bojovat mu však dodávalo vědomí, že na něho doma čekají jeho dvě malé děti a rodina, kterou miluje, a zároveň nemohl zklamat své kamarády.

Společně s tím krásným pocitem, že Baron přežil, přešla i bolest. A to když jsme našli Kolju. I on bojoval, i on má doma blízké, kvůli kterým stojí za to žít. Obrovská síla bahna a kamení mu však nedala žádnou šanci!

Pohled na dva vrtulníky blížící se k nám údolím byl pro nás jasným signálem, že naše patrola končí. Měli jsme však smíšené pocity. Radost, že žijeme, radost, že jsme to díky našemu tvrému výcviku zvládli, ale také prázdnotu a bolest při pohledu na nosítka, na kterých ležel jeden z nás, který se tohoto momentu nedočkal.

Později jsme se dozvěděli, že laviny zabíjeli mnohem víc. ve vesnici vzdálené jen několik kilometrů od nás si vzaly 23 životy. V polovině Badakšán zaplavily ohromné sesuvy půdy desítky vesnic, zničili stovky domů a způsobily další desítky úmrtí. Ani ti, kteří tuto zemi důvěrně znají, neměli šanci uspět proti ohromné přírodní síle, která navíc často zaútočí v tak nečekaných místech.

To, co následovalo, bylo běžné vojenské procedury. Hodinový trancport vrtulníkem do vojenské vesnice v mazar e Sharif, lékařské prohlídky všech účastníků patroly, ošetření a hospitalizace raněných. Před námi byly ještě vdě těžké věci: rozloučit se s Koljou a říct baronovi, že jeden z nás nepřežil.

Asi každý viděl válečný film, ve kterém vojáci vzdávají čest svému mrtvému kamarádovi. Rakev, vlajka, čestná stráž, modlidba... Ve filmu to vipadá jednoduše, ve skutečnosti je to zvláštní pocit plný hořkosti. Jsme daleko od domova, děláme svoji práci a víme, že to může být nebezpečné. Na to, že se něco takového opravdu stane, vás však nepřipraví žádný vojenský kurz. Tu bolest si musí prožít každý sám.

Čas však běží dál. Nejde říct, že toho máme dost a že chceme domů. Musíme pokračovat a plnit všechny další úkoly, které jsou před nás postaveny. Dále jezdíme na patroly, dále plníme úkoly průzkumu a ochrany, aále pomáháme místním lidem.

nikdo z nás nepotřebuje slyšet, že jsme hrdinové. je to naše práce, pro mnohé z nás je to poslání, je to náš život. Nelitujeme toho, že jsme tady, a věřte, že peníze nejsou tou motivací, i když se to o nás často říká. Nejsme ani žoldáci, ani nájemní vrazi, kteří přišli střílet chudé afghánské farmáře, jak jsme to četli v některých internetových komentářích. Přišli jsme posílit bezpečnostní situaci ve světě, dostat našim závazkům v NATO a taky nechceme, aby se opakovalo 11. září a znovu umírali nevinní lidé bez ohledu na to jaké jsou národnosti nebo vyznání. Chceme, aby lidé u nás doma mohli klidně žít bez obav z teroristických útoků.

Bohužel musíme pomáhat se zbraní v ruce, protože si to žádá bezpečnostní situace. Snažíme se pomoci místním lidem vybudovat snesitelné životní podmínky. Jeden z nás přinesl oběť nejvyšší, kterou mohl při plnění těchto úkolů nabídnout: svůj vlastní život. I s touto možností každý z nás počítá, protože tak jsme jako vojáci přísahali. Pokračujeme dál a splníme úkoly, kvůli kterým sem přijel i Kolja. Je tu pořát s námi a jsme si jisti, že kdyby se tato situace dala vrátit v čase zpět, nejednal by jinak. Opět by neváhal a znovu by udělal to, k čemu byl jako výsadkář vycvičen.